To není kritika toho, co dělají ti, co mají své místo u mikrofonu nebo před kamerou. To je jen úvaha o tom, co, nebo koho, či o kom, bych třeba rád slyšel sám, nebo také o tom, koho bych pozval do pořadu, kdybych jaký měl.Nemám!Ale mám tento prostor, tak si na něm udělám svůj „pořad“ s lidmi, kterých si vážím, které obdivuji pro jejich profesi, pracovitost, skromnost a výsostnou profesionalitu.Je jich po čertech moc. A tak to vezmeme možná trochu podle abecedy:A – Aleš. Tedy Aleš Hauzar. Mladý muž, hoteliér v Černé Hoře u Brna – nebo u Boskovic? Tedy na Moravě, v sousedství pivovaru Černá Hora. 
Aleši, známe se pár let, měli jsme možnost prožívat v Hotelu Sladovna ch víle velké, kouzelné, příjemné a milé. Jsi chlapík, který se jen tak nedá! Jdeš ve stopách svého táty, kterého mám tu čest znát déle, než tebe a s plnou odpovědností můžu prohlásit, že jsi svou profesi zdědil po opravdivém profíkovi. Ale to víš stejně dobře. Leč! Doba kovidová nás drtí už dva roky, hotely, restaurace, gastronomie, cestovní ruch, služby, dodavatelé a co vím, kdo ještě, trpí jako biblický Jób.
Tady bych si dovolil malou odbočku – kdo to byl Jób? Aniž bych chtěl klást jakákoliv pokřivená rovnítka, přece jen je to příměr docela trefný…
Starozákonní Kniha Jób začíná představením Jóbova chrakteru – popisuje ho jako spravedlivého a bohabojného člověka, kterému Bůh žehná. Nicméně Satan pomluví jeho bezúhonnost a Bůh, aby vyzkoušel jeho věrnost, vydá Joba do Satanových rukou. Výsledkem je osobní tragédie, která pro Joba představuje ztrátu dětí, bohatství a zdraví. Hlavní část textu sestává z příběhu, proč Bůh dopustil, aby Jóba postihlo takové neštěstí. Kniha končí Božím vstupem do nekončící debaty a změnou Jóbova údělu, neboť právě on, na rozdíl od svých rádoby přátel, v Božích očích obstál. Bůh Jóba za jeho věrnost a stálost odměnil nejen tím, že mu dal větší bohatství, než měl dříve…
Jób se v průběhu dějin stal synonymem pro každého spravedlivého, který nezaslouženě trpí, a jeho jméno začalo figurovat i ve známém úsloví „Jobova zpráva“ či „Jobova zvěst“, jež obecně označuje špatnou zprávu. Na druhé straně je však Jób i synonymem pro člověka, který v bolesti a utrpení zůstává stálý a dokáže své utrpení s pokorou přijmout. O velmi trpělivém člověku se proto říká, že je „trpělivý jak Job“.
Příteli, příběh biblického Jóba bys mohl považovat za trochu přehnaný, ale dovol, abych se nebál poměřit tvoji pracovitost, profesionální obětavost a neutuchající chuť dokázat, že v oboru patříš mezi ty nejlepší k postavě /popřípadě postavám/ které jakkoliv dobře zasáhly lidstvo. Tu jako příklad, tu jako vzor, jinde jako legenda. Tedy:
Jak se daří hotelu Sladovna, jak se daří tobě?
Nevím, jsem-li dost zběhlý v biblických příbězích, ale jak jsi připodobnil Jóba, tak alespoň v punktu zkoušek, které mu bylo přestát, je to asi trefné. Po dlouhých – kolika, snad už asi více jak dvaceti měsíci všech restrikcí – je teď, v půli srpna 2021 hotel plný, hosté se hlásí, chtějí využívat naše služby. To zřejmě znamená, že si pamatují, jak o ně bylo postaráno, když vše bylo, jak se patří. Ale třeba i na mě byl seslán nějaký „test“ trpělivosti, pracovitosti, profesionality, schopnosti najít řešení tam, kde už zdánlivě nejsou… Máme hosty, mohli bychom jich obsloužit víc, ale nemám lidi.
To zní strašně
Nejen, že to strašně zní, ono to strašné je. Servírky, číšníci, kuchaři, technický personál do hotelu, wellness, kuchyně, údržba. to jsou profese, které snad vymřely. Můj současný Jobův úděl je, že ráno nastupuji k snídaním pro hosty, pak bdím nad obědy, včetně toho, že je dost často sám servíruji a večer, jak by smet. Jdou dvě hodiny v noci a vím, že bych se měl věnovat ještě administrativě, leč ráno je na dohled, a sotva mě nohy unesou. Ale to si stěžuji jen velmi málo.
Vím, že náš obor, ani mě osobně asi nepodpoří žádné „TV tleská“, že zřejmě nikoho moc nevzrušuje, že číšník, kterému nabízím po čertech dobrý plat, dá před poklusem „na place“ přednost pohodlí nějaké práce formou brigády nebo jinak méně náročné obživě. Naše profese – tedy hostinská, restauratérská, gastronomická, číšnická umírá. Alespoň se to tak jeví dnes, v době, kdy bychom rádi zaměstnali a dobře zaplatili profíky, kteří by se chtěli podílet na dobré pověsti našeho hotelu.
Takže zase to české tradiční „nejsou lidi“?
Nejsou. Skoro jako by se nikomu nechtělo do práce. Jako by se důstojná role dobrého kelnera kamsi ztratila. Jako by všichni chtěli být úspěšnými tenisty, golfisty, možná hokejisty nebo herci, či jinak protěžovanými celebritami. Jako by se kamsi vytratila pýcha na to, být dobrým kuchařem nebo číšníkem, který umí skvěle posloužit, a přitom si být vědom svého významu a stát na své hrdosti, že umí.
Běháme po tomto světě dost dlouho na to, abychom věděli, že nic se neděje jen ta samo o sobě. Kam se poděla číšnická, kuchařská, restauratérská i hoteliérská pýcha na profesi?
Kdybych to věděl, asi bych s tím uměl něco udělat. Ale nevím. Možná tuším. Obecné vnímání dějů kolem nás, stylu života, lidských tužeb, ambicí a snah vzalo za posledních pár desítek let jakýsi podivný směr. Celý soubor profesí, které tvoří služby v hotelnictví a gastronomii se kamsi zhroutil. Když hledám, poptávám a inzeruji hodně zajímavě placené pozice v naší restauraci hotelu, reagují lidé s profesí truhlář, instalatér a podobně, a na pozice manažerů se hlásí mladí absolventi odborných škol, ale jsou přesvědčeni, že můžou uřídit provoz kuchyně, zásobování, nákupy, docházku technického personálu a snad i nečekané situace a nedej bože drobné nebo větší technické obtíže z domova, z tolik dnes populárního home office. Jako by si neuměli uvědomit, že hotel, restaurace, wellnes a další služby hostům se bez osobního, blízkého, vstřícného a slušného kontaktu dělat nedají. A tak podobně, jako možná spousta dalších kolegů trpím, když si pustím rádio nebo televizi a jsem zaplaven rozhovory, debatami, prezentacemi a příběhy herců, zpěváků, malířů, textařů, muzikantů a bavičů, kteří si umějí říct o pozornost publika, svých živitelů.
Vás, tebe a tvé kolegy odkudkoliv ale žádný Karel Šíp nebo někdo jiný do „blízkých setkání“ asi nepozve, nemám pravdu?
Nepozve. To bychom se museli umět prosadit jako těch pár, kteří to zkusili a užili si svých pět minut slávy. Ale asi se nakonec vždycky ukázalo, že toho umíme víc na to m našem „place“, než za mikrofonem nebo před objektivem kamery. A v tom je možná kus té dnešní potíže. Být celebrita! To je, po čem se touží a baží. Ale nechci si jen stěžovat. Naše profese je trvalá a nezanikne. Jen by si třeba někdo někde mohl vzpomenout, že jsou restaurace, kam se nechodí s kamerou, že jsou kuchaři, kteří denně odevzdávají to nejlepší, co umí, že jsou číšníci, jejichž elegance a mistrovství je srovnatelné s těmi nejvyššími výkony světových sportovců nebo herců. Nebo si někdo myslí, že takový číšník, který na place naběhá pár desítek kilometrů denně je něco méně, než maratonec? Nebo že kuchař, který dokáže své kulinářské zázraky by si nezasloužil, aby mu po každé snídani, obědě nebo večeři nezazněl v divadlech tolik oblíbený standing ovation? Vždyť každá dobrá restaurace je také jevištěm i hledištěm. My chceme předvádět skvělá představení a moc si přejeme, aby naši diváci – hosté, odcházeli spokojeni a nadšeni. V tomto duchu nám možná chybí také profesionální a profesní „kritici“, tedy lidé, kteří umí ocenit, posoudit naše dílo a pak napsat a zveřejnit odpovědný posudek. Ale holt, asi nejsme těmi správnými „objekty“, dostatečně sebestřednými individualitami, které se dokáží využít každé příležitosti k sebeprezentaci. Na to nám skoro nikdy nezbývá čas.
Každý z nich, je-li profesionál, umí-li své řemeslo, by si zasloužil, abychom nejen povstali a hlasitě zatleskali, ale i svůj pořad, svá setkání, jakkoliv blízká s kýmkoliv, kdo se rád nechá obsloužit, své TV párty s lidmi, kteří umí ocenit tu tvrdou, a ne zrovna lehkou práci. Ostatně, která dobře zvládnutá a odvedená práce je lehká? No, a protože zatím žádní skvělí číšníci, pokojské, technici, údržbáři a hoteliéři svůj pořad nemají, můžou se ucházet o přízeň svých dobrých obdivovatelů – hostů u nás v hotelu Sladovna.
Nicméně, Aleši, zdá se, že doba dotírá a obecně známý nedostatek dobrých a profesně zdatných lidí ve službách cítíš i ty ve své Sladovně. Ale ty to nevzdáš, viď?
Ne, nevzdám, i když je mě občas docela těžko. Vstávám v před šestou a když se dostanu domů ve dvě v noci, je to docela „dobré“. A tak, jestli by to šlo, tak se i touto cestou obracím k naší profesionální číšnické, kuchařské a vůbec hoteliérské veřejnosti: Chcete pracovat v po čertech dobrém hotelu? Chcete si užívat vděčnosti a ocenění našich hostů? Stojíte o stabilní práci v prostředí, které jen tak nenajdete? Samozřejmě s více, jak dobrým platem? Tak nám napište, přijeďte se třeba inkognito podívat, jak se o vás postaráme. Třeba se vám u nás zalíbí natolik, že se přidáte.
Tož teda, Aleši, kdyby mě bylo o par let méně, kdybych věřil, že to budu umět, přidám se. Hotel Sladovnu znám zvenku, zevnitř, z rubu i z líce. Bylo by mi ctí u vás, a hlavně s tebou pracovat. Ale nevím, jak by se na mě vyjímala ta krásná kuchařská nebo číšnická „uniforma“. A co by technik, to si nejsem jist už vůbec – slovy pana Wericha: „… coby oběť humanistické blbosti…“ se necítím být povolán k pracím, na kterých záleží provoz tak sofistikovaného provozu, jako je hotel. A Sladovna zvlášť.
Leč věřím, že stále je dost takových, kdo si své profese váží a umí ji předvést důstojně a s plnou parádou, Hlavně ve Sladovně.
Tak na zdraví a na budoucnost všech hostů a zaměstnanců hotelu Sladovna.
Hotel Sladovna, nám. U Pivovaru 3, 679 21 Černá Hora
Recepce: e-mail: recepce@hotelsladovna.cz, tel.: +420 539 086 395, 731 689 907
Wellness a pivní lázně: e-mail: wellness@hotelsladovna.cz. tel.:+420 539 086 305
Firemní akce: e-mail: info@hotelsladovna.cz, tel.: +420 739 204 419
Restaurace: e-mail: restaurace@hotelsladovna.cz, tel,: +420 539 086 310
www.hotelsladovna.cz