Černou Horou by se nemělo je projíždět, do Černé Hory by se mělo jezdit
– na den, dva, na týden. Do hotelu Sladovna, hned vedle jednoho z nejstarších pivovarů na Moravě a v blízkém okolí. Třeba se vám přihodí někde v tichém a klidném koutku přepychové hotelové restaurace, ve stylovém Šenku U Prokuristy, v důstojné Sloupové síní nebo v tajemné Muzejce zažít něco iracionálně romantického. Ona někdejší sladovna, tedy moderní hotel, stojí na základech, které možná pamatují založení „Braxatorium Templariorum in Monte Nigro“ – ANNO DOMINI 1298.
HOTEL SLADOVNA ****
V podzemí pod hotelem je pár stovek metrů čtverečních vyčištěných, citlivě konzervovaných, z kamene a cihel rostlých kleneb opírajících se o masivní pilíře. Mezi nimi dnes stojí stoly, židle, je zde připraven bar, ovětlení a samozřejmě potřebné moderní vybavení technické, gastronomické, kulinární – vše ale celkem nevtíravě a bez potřeby necitlivě rušit něco jako ozvěnu časů minulých tak dávno. Restaurace Muzejka.
Užíval jsme si chvilkového přepychu tichého posezení. Kolem prázdno, ticho a klid. Bez personálu, s tlumeným osvětlením, které nabízelo nečekaně prostoru k zamyšlení vyvolávajícím představy, co všechno se zde mohlo dít. Původně jsem chtěl pořídit sérii fotografií, které by vás a třeba i dostatečně kreativní firmy, aby si v podzemí hotelu Sladovna, v Muzejce, nechali uspořádat soukromý večírek, důstojnou prezentaci nebo slavnostní večeři při příležitosti … třeba podpisu významnéhé kontraktu.
Nakonec to všechno bylo ještě trochu jinak:
Z ničeho nic, jako v pohádce – najednou seděl u stolu. Uniforma císařského vojáka střihu trochu uherského, na skráních spletené copánky černých vlasů, pronikavý pohled – zvědavý, ale ne zlý. Silné ruce rozeného rváče, ale v celku upravený, vyzařující sebevědomí. A oči – pronikavé, avšak nikoliv kruté. Kupodivu. Spíš trochu zvědavé.
Stačilo pár okamžiků, abych si uvědomil, že proti mě sedí docela opomíjená legenda zdejšího kraje, sám baron, svobodný pán Franz von der Trenck – jakoby právě vystoupil – nebo možná, že právě vystoupil z rámu rozměrného obrazu v hotelové recepci. Věřte, nešlo o žádný žert, nebyl to sen, a jak velí moderní materialistické paradigma, nemohla to být ani skutečnost. Kdyby na některé stěně visely hodiny, jistě by se rozběhly proti času, jejich ručičky by se rozběhly do minulosti. Snad právě proto nebylo třeba klást otázky, nebylo třeba mluvit nahlas. Přesto jsem jasně slyšel:
Tak mě tady máš. Viděl jsem tě stát před mým obrazem častěji, než kohokoliv jiného. A dokonce vím, co tě tolik zajímá: proč že je na významném místě moderního hotelu právě moje podobizna? Málokdo se nad tím dnes pozastaví, málokdo vůbec tuší, nikdo o tom nepřemýší.
???
Ano, chodíval jsem do Černé Hory na pár žejdlíků zdejšího piva. Samozřejmě torochu na zapřenou. Ale to až v těch několika málo posledních letech života, kdy jsem trávil dny, týdny a měsíce v celkem pohodlném vězení v podzemí brněnského Špilberka.
Z dob, kdy jsem střídavě stál v šiku se svými spolubojovníky tu na straně Pruské, tu zase pod prapory habsburskými i ruskými nebo jsem se svými pandury loupil, jak se v mé době slušelo a patřilo. Žil jsem celkem divoce, málo jsem se ohlížel po spravedlnosti. Takže Špilberk byla celkem ucházející konečná životní etapa – na to, že jsem byl dvakrát odsouzen k smrti, to nebylo tak špatné. Nedostatkem peněz jsem netrpěl a moji žalářníci byli úplatnější, než ti dnešní. Na vězeňský stůl v kasematech jsem si nechal nosit vybraná jídla z brněnských hospod – jen to pivo chybělo.
Stačilo málo a brzy jsme měl vyšlapanou cestičku z Brna do Černé Hory, do pivovarské hospody, kde jsem nakonec byl vcelku neznámým, ale pravidelným a váženým „štamgastem“.
Vím, na co se chceš zeptat – jak to zde tenkrát vypadalo?
Venku úplně jinak. Tam kde dnes stojí hotel – tedy bývalá sladovna, stával původní pivovar. V roce 1871 sice vyhořel a nový byl postaven vedle a tady, nad našimi hlavami vyrostla nová sladovna – na svou dobu hodně moderní. Ale to už jsem nezažil za svého živa.
Zato zde, kde dnes sedíme, tedy v Muzejce, jsme na místě, kde se vařilo pivo už od půlky třináctěho století. Možná, že právě v těchto původních sklepích mělo čas dozrávat do své typické černohorké chuti, barvy a řízu. Nevím, jak chutnalo v roce 1298, ale to, které jsem zde měl možnost nejednou ochutnat, bylo na svou dobu mimořádně dobré. A chutnalo!!!
Pravda, ten největší požitek z černohorského piva jsem si mohl užívat jen do roku 1749. Jó, to jsem ještě žil!
Pak mé cesty do Černé Hory byly na dlouho zaváty nánosy pár stovek let. Až starý pan Fusek, novodobý majitel a modernizátor pivovaru, chlap jak se patří, který se nebál krásných vizí ani jejich realizace kdesi našel můj obraz. Pod pečlivýma rukama restaurátorů jsem měl možnost se vrátit na tento svět a budiž děkováno bohu i páně Fuskovým nápadům, jsem našel své pevné místo na skobě v pevné zdi bývalého pivovaru, dnešního hotelu Sladovna.
Dvakrát jsem byl za své eskapády a dobrodružství vojáka a drancovníka a pandura v druhé půli osmnáctého století odsouzen k smrti. Dvakrát mě nedokázali pověsit!
Zato teď visím.
A docela rád.
Mám přehled o tom, kdo do hotelu přichází, přijíždí, v jakém stavu a v jaké náladě si přebírá pokoj, jak opatrně schází na procedůry do wellness a jak křepce si pak vyběhne po schodech do apartmánu, s jakou chutí usedá k bohatému stolu v restauraci… A nakonec, jak celkem neskrývá své odhodlání se brzy zase vrátit, když mu pobyt ve Sladovně končí. Chcete-li věřte, nechcete-li, nevěřte. Ale to nic nemění na skutečnosti, že tomu tak skutečně je. Venkoncem to sami na sobě vyzkoušet.
On nejen pivovar, alei hotel Sladovna měl štěstí na svého majitele. Aleš Hauzar, ředitel, se skvěle „potatil“ a svému řemeslu a rodinné tradici dělá nemalou čest. To mi věřte. Vdyť ať už živý nebo jen tu a tam z obrazu, běhám po tomto světě už třetí století a troufám si tvrdit, že dobrého, rovného chlapa, na kterého je spolehnutí, umím poznat.
Jen velká škoda, že jsem už nedostal šanci ochutnat toho současného černohorského a chutě jím, zapít alespň jednou denně něco z kreativního gastronomického ateliéru šéfa hotelové kuchyně. Víte, že nejméně jednou nebo dvakrát týdně se s nožem a vařečkou nad pánví a pekáčem ohání sám ředitel Hauzar?
Vyřiď prosím tě všem tvým známým i neznámým: To nejmenší, co můžete udělat, je přijet. Že na ně čekám v recepci hotelu Sladovna.
Tak pravil baron, svobodný pán Franz von der Trenck a najednou byl pryč.
Ještě dlouho jsem seděl a v klidu si přehrával, co mi řekl, co jste si právě přečetli. Kdo ví, koho ve Sladovně, v hotelu a jeho zákoutích potkám příště,
Třeba zrovna vás, živé, zdravé a spokojené a rád budu naslouchat vašemu vyprávění.
HOTEL SLADOVNA ****
Náměstí U Pivovaru 3, 679 21 černá Hora
Tel: +420 539 086 395, +420 731 689 907
recepce@hotelsladovna.cz, restaurace@hotelsladovna.cz, wellness@hotelsladovna.cz, reditel@hotelsladovna.cz