Zprávu z doby, kdy ještě nebyli turisté, pro vás připravil a sepsal Mgr. David Kodytek, místostarosta Klášterce nad Ohří, „civilním“ posláním pedagog v oboru historickém:
„Jezdíte rádi do Egypta? Kryštof Fictum, majitel kláštereckého panství, navštívil Egypt a Svatou zemi už v 16. století.
V Klášterci žila spousta zajímavých osobností a jednou z nich byl i majitel kláštereckého panství Kryštof Fictum. Trochu náhodou jsem narazil na jeho jméno spojené s vykonáním cesty do Egypta a Svaté země. Tak jsem hledal na internetu dál a sehnal jsem i knihu Mezi houfy lotrův se pustiti… o českých cestovatelích 15-17. století, která obsahuje dopis, jenž napsal svému příteli.
Evropané se od středověku vydávali na své pouti především z náboženských důvodů, a proto navštěvovali především místa, která měla náboženský význam, třeba Jeruzalém a Svatou zemi obecně. Ve své době šlo o výjimečný a nebezpečný podnik a mnoho z nich zanechalo o svých zážitcích zprávy nebo přímo sepsali cestopisy. Martin Kabátník z Litomyšle byl koncem 15. století vyslán Jednotou Bratrskou do Svaté země, aby tam hledal křesťany žijící podle zásad prvotní církve. Humanistické cestovatele vedl k cestování i zájem geografický a historický. Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic navštívil Svatou zemi, Egypt, Řecko a jako první Čech navštívil zbytky starověkého Kartága v dnešním Tunisu. Nejznámnějším českým cestovatelem 16. století je Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, jeho cestopis jsem četl několikrát.
Kryštof Fictum byl vzdělaný šlechtic (kol. r. 1572 studoval v Lipsku) a dobrý hospodář. Později se stal členem poselstva císařského vyslance do Cařihradu. Cestoval s asi deseti šlechtici a jejich doprovodem. Skupina vyrazila z Vídně 10. listopadu 1577 na lodích po Dunaji. Za Komárnem byli se všemi poctami uvítáni na tureckém území a pokračovali v cestě na jih. Sultán Murad III. poselstvo přijal dne 19. ledna 1578.
V Cařihradě se spřátelil s českými šlechtici Janem z Lichtenštejna a Václavem Budovcem z Budova. Kryštof Fictum s přítelem brzy putovali dále do Svaté země, kdežto Budovec zůstal v Cařihradě.
„Jak velice jsem toužil procestovat Asii, nikdo neví lépe než Ty, s nímž jsem v Cařihradu vedl předlouhé hovory o důvodech této cesty. A nyní, protože jsem dosáhl, čeho jsem chtěl – myslím, že nemáš nikoho jiného, komu by se cesta líbila jako tobě samotnému (vždyť v přízni ke mně si s nikým nezadáš). Nic se pak nepřihodilo šťastnějšího, nic více žádoucího než tato naše cesta!“
Se sultánovým dovolením odpluli v polovině dubna 1578 na Krétu a odtud pak do Alexandrie v Egyptě.
„Vskutku jsme vyrazili na připravené lodi z Kréty do Egypta. Na této plavbě bylo nejhezčí to, že byla nenadálá a naskytla se mimo očekávání. Nebáli jsme se pirátských útoků, protože se v té části moře nepřicházejí. A obchodníci nám radili a pomáhali, jak jen mohli.“
Fictum se zajímal o pamětihodnosti, především pyramidy, zaujaly ho mumie a jejich popis vyjadřuje jeho racionální uvažování.
„Vskutku jsme se s tím rychleji dostali do Memfidy (dnešní Káhira, pozn. red.), neboť se ono místo zdálo bezpečnější než Alexandrie a neleží daleko od Rudého moře, jež jsme si přáli spatřit. A tak jsme zde setrvali sedmnáct dní, které jsme věnovali zčásti pyramidám, jež mají jedinečnou velikost a nejsou dílem lidské ruky, a zčásti mumiím, o nichž se u nás mnoho vykládá, a většinou výmysly. Mumie totiž prý bývají považovány za těla cestovatelů, které zasypal písek pohnutý nárazem větrů. To však není pravděpodobné. Objevují se totiž děti, jež obvykle necestují. Navíc těla, která lze spatřit hezky zavinutá vonnými plátny a pohřbená v uměle vytvořených jeskyních i s jejich božstvy, nejsou jednoho pohlaví. Tato božstva snad věnovali nešťastní přátelé zemřelým, aby i ve smrti měli ochránce, jejichž pomoci užívali za života. Svědčí to však přátelům samotným, nejsou totiž k tomu ustaveni.“
Dalším cílem jeho putování byl Sinajský poloostrov, kde křesťanští cestovatelé navštěvovali klášter svaté Kateřiny a horu Sinaj.
„Do přímořského městečka Suez jsme dorazili 22. června na třech tisících velbloudech, kteří všichni kráčeli naloženi dílem zásobami, dílem dřevem. Náklad již očekávaly vojenské posádky sousedící s Indy – vskutku byl odnesen k trojveslicím, které se vypravují do boje proti ostrovu Ormus. Odjeli jsme odtud proto sami hned další noc. Cesta nebyla ani tak dlouhá jako nebezpečná a plná překážek.“
Pod horou Sinaj našli křesťanští poutníci útočiště v klášteře svaté Kateřiny, který stojí na severním úpatí Mojžíšovy hory v místě, kde podle Bible spatřil Mojžíš hořící keř. V 8. století získali sinajští mniši ostatky svaté Kateřiny a podle této světice byl klášter nazván.
„28. dne téhož měsíce jsme přijeli k hoře Sinaj, jejíž tajemství zabrala pět dní, a při návratu jsme se již mnoho nezdržovali, protože si to vyžádal stav našich zásob. Hlad totiž tišil sušený chléb a nápoj nám pak poskytovaly sirné vody. Tu bídu umocňoval silný sluneční žár a písek, jenž plnil oči, když zadul vítr. Síla horka byla taková, že když nevál žádný vánek, stěží jsme snesli stoupnout na zem.“
Z Egypta putoval do Jeruzaléma a svůj pobyt tam popsal jednou lakonickou větou „Spatřil jsem tedy v Jeruzalémě, co stálo za vidění.“ Co stálo za vidění? Křesťanský poutník jistě toužil spatřit místa spojená s působením Ježíše Krista. Jistě chtěl spatřit Golgotu a Boží hrob. Poutníci také navštěvovali horu Olivetskou, na jejímž úpatí se nachází Getsemanská zahrada, kam podle evangelií chodíval Ježíš Kristus a kde byl zajat večer před svým ukřižováním.
Z Jeruzaléma pokračoval do Damašku a pak do Aleppa, kde 12. září roku 1579 napsal tento dopis.
„Dorazil do Aleppa, kde nyní dlím a očekávám vás, abych věděl, když se něco děje ve vlasti. Jde totiž zvěst, že sem přijedete s tureckým císařem. Ale protože je obojí nejisté, odeberu se v těchto dnech do Tripole. Pomýšlím na Maltu a nemám špatné vyhlídky. Zda dosáhnu toho, co chci, nás poučí čas a já Ti napíši. Ale slibuji Ti, jak mohu nejvíce: kdybys něco podnikl, nebudu nijak překážet Tvému úsilí. Znovu a znovu buď zdráv!“
Po návratu do Čech se věnoval zvelebování svého sídla v Klášterci nad Ohří a původní tvrz přebudoval na uzavřený čtyřkřídlý zámek ozdobený sgrafity. Reprezentačním účelům mělo sloužit jihovýchodní křídlo s místnostmi s bohatou štukovou výzdobou stropních kleneb a zámek tak odpovídal významu svého majitele.
Kryštof Fictum se věnoval i politice, stal se císařským radou. Roku 1609 byl jako zástupce rytířského stavu zvolen direktorem a defensorem akademie a konzistoře. V době českého stavovského povstání z l. 1618–1620 byl jedním z 30 direktorů. Společně s Janem Myllnerem. sepsal druhou Apologii odbojných stavů a autorsky se podílel i na Dedukci práva stavů království Českého k volení sobě krále a k zavržení krále Ferdinanda. Ještě před porážkou povstání zemřel. Jeho památka byla po Bílé Hoře prokleta a v r. 1621 byl posmrtně odsouzen ke ztrátě všeho jmění. Jeho přítel Václav Budovec z Budova se stal jedním z 27 vůdců stavovského povstání, jejichž život skončil 21. června 1621 popravou na Staroměstském náměstí.“
Mgr. David Kodytek – místostarosta
Autor textu u jednoho zastavení Sedmi bolestí Panny Marie v kláštereckém zámeckém parku
Na několika fotografiích jsou zbytky hradů z majetku kláštereckých Fictumů. Poznáte je?
Tak vidíte. Vybaveni zajímavými informacemi ze života jednoho z budovatelů Klášterce můžete při jarním nebo letním pobytu ve městě nad Ohří mnohem zajímavější. Přijeďte a vydejte se po stopách Fictumů, zastavte se u torza náhrobní desky na zámku, projděte jeho expozice, vydejte se ke zříceninám Šumburka, Perštejna i Egerberka, navštivte kadaňský františkánský klášter – tam všude najdete stopy rodu kláštereckých Fictumů.
