Považte:
- všimli jste si, že z ulic, náměstí, návsí, parků a vůbec, jako by zmizely hezké dívky a ženy? Místo nich potkáváme jen oči. Zaznamenali jste, jak často se na ulici, v obchodě či v tramvaji díváme navzájem do očí ve snaze poznat, ověřit, zda „…jste to vy…?
- taky se vám zdá, že vše, co jsme ještě nedávno znali jako pestrou směsici lidského hemžení jaksi zešedlo, ztmavlo, zpomalilo, zesmutnělo? Inu – omezené sociální kontakty, to je pěkná polízanice. Na to, aby byl člověk docela trénovaný. Ale kdo z nás jsme? Mnohem déle, než dříve sedíme doma, u počítače v touze s někým si aspoň psát, když už spolu nemůžeme mluvit.
- Jak dlouho by se dalo ještě pokračovat ve výčtu změn, se kterými se musíme srovnat – o lyžování, dovolené tam či onde, o účastech na mších, o posezení v hospůdce s kamarády, o návštěva rodičů či vnuků ani nemluvě.
Takže jsme v jakémsi domácím, více méně dobrovolném arestu, který nám jakási mrňavá potvora zvaná Covid 19 zpestřila na místo půstu, rostoucími obavami. Za ty si ale mnohdy můžeme sami – třeba už jenom tím, jak si necháváme tlačit do hlav neustálý proud místy až agresivně laděných reportáží…. No, nejsem tu od toho, abych hodnotil, natož kritizoval. Nerozumím imunologii, ale rozumím bídě, ve které se potulují naše lidské dušičky a srdce.
Co s tím?
Hledal jsem nějaké poučení, radu, návod, jak zvládat situace, které zde jsou, a ještě asi budou. Jak se vyrovnat s tím, že nevíme!!!
Hledal a našel – tedy alespoň v knihách odbornějších, laických i docela literárních:
Ten krystalický pocit svobody a poznání, do jaké míry ji máme (snad jen dočasně) omezenou, se dá do značné míry zvládat pomocí aktivizace vhodných vzpomínek. Přitom máme obrovskou výhodu, že je můžeme nejen formulovat do vět a odstavců, ale zdobit i obrázky – fotografiemi. Počítače a fotoaparáty nám „korouš“ ještě nezaviroval.
Tak jo.
Tak pojďme si připomínat, jak vesele jsme si žili před léty nebo ještě onehdy.
Uf! To byla ale dlouhá overtúra. Ale myslím, že potřebná.
Ale dnes už to táhnu ke konci. Máme stovky a stovky vzpomínek na tisíce míst, která jsme navštívili, na lidi, se kterými jsme pracovali a aktivity, které jsme společně prožívali. Takže mám o čem přemýšlet a z čeho vybírat.
Zatím, pro ty, kteří si pamatují i pro ty, kteří přišli nedávno přikládáme alespoň několik titulních stránek z prvního roku TRAVEL profi – z roku 1996.
A pak – pár titulek z dalších let a pak, kdy nám bylo patnáct a kdy jsme vstupovali do dvacátého roku na turistickém trhu.
Inu, šlo to a byla to krásná práce. Říčany – to jsou vzpomínky na doby, kdy Ladův kraj měl našlápnuto opravdu svižně a žádný kopec pro něj nebyl dost vysoký. V těch dobách jsme už také svižně pracovali s městy a regiony na Slovensku a v Polsku – nejen v příhraničí, ale i v samém centru – ve Varšavě a na Mazurách. I k tomu se jistě časem dostaneme.
Rád využívám této příležitosti a obracím se na vás s žádostí:
- Pokud také máte na co vzpomínat, napište nám pošlete pár fotek, popište, co jste zažívali, kde to bylo, co se vám podařilo pro cestovní ruch udělat – anebo, co se nepodařilo. Obojí i dnes může být hodně užitečné. Budeme vzpomínat společně a třeba se nám přitom začnou v hlavě rojit nové dobré nápady použitelné už v lednu 2021.