Kdo nezná a nebyl zatím ani na jednom ze sedmi festivalů dobré muziky, skvělého piva z malých pivovarů, a především dobré nálady, může se pohoršovat nad nesprávným pravopisem ve jméně světoznámé sopky. Ale pozor! VESUF je správně. I když jeho sound je místy měřitelný s erupcí Vesuvu. VESUF je zkratkové slovo a znamená: Velenov, Suchý, festival.
Letos, snad už s ustupujícími covidovými zmatky se festival opět přestěhoval na parádně připravenou Pastýřskou louku na návrší mezi vesnicemi Suchý a Velenov, odkud je mimořádně působivý výhled s perimetrem od tušených hřebenů Českomoravské vrchoviny, přes stíny Boskovické brázdy až po malou Hanou. Právě tam festivalová produkce postavila nemalé a po čertech dobře ozvučené pódium. Trochu se stále jako staromilec bráním modernímu „stage“. I když je to vlastně jedno.
Ať už na scénu vystoupila Věra Martinová, Holki, Poetika nebo kdokoliv další z bohatého programového menu, vždy to bylo skvělé, s báječným publikem a přiměřenou mírou koštovaných piv a letos i nejedné mimořádné dobroty. I když se v pátek i v sobotu dost čekalo na ty večerní hlavní hvězdy, nikdo z účinkujících se nemusel cítit nectěn, neobdivován nebo dokonce nechtěn.
Ale ruku na srdce. Koncertní bloky No name, Mira Žbirky a Tublatanky byly ty největší taháky. O dobré skladbě a výběru kapel a zpěváků a v stejně tak i o kultivovaném publiku hovoří pár postřehů. Potkal jsem mezi diváky a posluchači řadu známých a přátel, z nichž některé znám jako skoro ortodoxní vyznavače pravověrného rocku, a ještě možná o něco tvrdších žánrů. Do jednoho s jistým rozechvěním čekali, s čím přijede slavný Meky.
Žbirka legenda, Meky člověk, Miro Žbirka autor s tak bohatou tvorbou, až se tomu nechce věřit. A snad se nepletu, když jej sám pro sebe považuji za báječného propagátora toho pravověrného „bigbítu“. Však si někdy poslechněte na jedné české rozhlasové stanici jeho vyprávění…
Určitě nepatřím v tomto směru k objektivním soudcům – díky tomu, v jaké muzice jsem vyrůstal, je Meky zjev, který jsem schopen obdivovat prakticky nepřetržitě. O to více si cením, s jakou otevřeností a zvukovou podporou se hodina Mekyho na pódiu setkala.
Inu VESUF!
Ten letošní, sedmý v pořadí, už je za námi a do dalšího zbývá ve chvíli, kdy se píše tento text 336 dní, 12 hodin, 05 minut a 10 sekund, už se plánuje. VESUF tedy byl, je a bude, jak nám potvrdil i šéf festivalové produkce Tomáš Pacek (rozhovor s ním připravujeme k publikování co nevidět).
Pastýřská louka je už dávno uklizená, tráva na ní se skvěle vzpamatovala po invazi tisíců šlépějí, ale hlavně:
Velenov i Suchý a celý ten nádherný kout Drahanské vrchoviny zůstává. Zůstává zde pro příští VESUF, pro nás, pro vás, pro tisíce turistů, kteří se odmítají chovat podle prastarých pořekadel a nehodlají respektovat ani to, že už skoro fouká ze strnišť nebo že „na podzim je ze lžíce vody putna bláta“.
Ono je zde nádherně i za deště.
A to, když ještě na jemné pavučince přiletí babí léto a pak podzim na barevné kobyle! To je teprve nádhera. O nádherném a měkkém tichu paní zimy ani nemluvě.
Přijet sem na podzim nebo v zimě, je stejně skvělé, jako v polehávání u rybníka nebo vandry po lesních cestách za letního žáru či pod hřejivými paprsky jarního sluníčka.
A těch věcí kolem k vidění, návštěvě a zastavení:
Moravský kras, zámky v Letovicích, Lysicích nebo Rájci, lesy kolem zdejšího nejvyššího kopce Skalky, nedaleko pod ním prameniště Punkvy, Pavlovské mokřady a nakonec – Číhátka.
Altán pod lesem nad Velenovem zve k posezení, ohniště je stále připravené – jen zapálit chrastí a vyndat špekáčky k podzimnímu opékání.
A pak sedět a tiše se dívat na tu největší obrazovku, jakou si umíte představit – perimetr, který vám dovolí se setměním napočítat bezmála tři desítky svítících vesnic a městeček, které jako hvězdokupy září na tmavém pozadí pod západním obzorem.
A v zimě?
To je už úplně jiná kategorie! Ale o tom zase příště. Však zima na sebe už nedá dlouho čekat.