Jako choulostivou kytku. Tradice je jev krásný a pohříchu choulostivý. Buďiž děkováno s vděkem každému, kdo se rozhodne dobrou tradici uchopit, udržet a pěstovat – jen prosím ne kultivovat. Tradice je tradicí právě ve své trvalé podstatě historických skutečností a událostí. Událostí a společenských jevů, jejichž podstata čas od času láká právě k její kultuvaci, tudíž drobným úpravám.
Ať už chápeme tradici vážně či vlažně, tradice je vždy spojena s konkrétními lidmi v konkrétním regionu nebo místě.
Tradice vesnických poutí je dlouhá, předlouhá. Spojení společného veselí, setkávání rodin a přátel, radostí, tanců, místní muziky a nakonec i bohatě prostřených stolů stojí za dobrou péči.
Valchovská pouť a setkání rodáků a přátel Valchova letos možná slibuje dobrou budoucnost.
Jak by ne. Lid Valchovský i my, co jsme oprávněně považování za „náplavy“ byť zblízkého sousedství, jsme v podstatě zdravého založení. Rádi se potkáváme, rádi vedeme řeči moudré i veselé. Tu nad půllitrem, tu třeba přes plot na zahrádce. Je jedno, kde. Hlavně, že „vedeme řeč“. Že spolu mluvíme, že umíme poslouchat, že umíme ocenit, že nám někdo naslouchá. Že skoro každým slovem, každou větou vlastně držíme Valchovskou tradici pospolitosti.
Je tedy jen přirozené, že se v sobotu večer, před poutí a před otevřením výstavy o životě Valchováků před desítkami, možná tu a tam i stovkou let, se večerní „muzika“, tedy posezení s hudbou pod voňavým kouřem z udírny sejdou nemalé desítky lidí, kteří si užijí opravdového uvolnění a zábavy nevázané jen lehce.
Nicméně – hlavní pouťový a „rodácký“ program přichází až v neděli.
Nedělní ráno – mše svatá před kaplí valchovských patronů Petra a Pavla.
Nedělní dopoledne – vážná vzpomínka na ty, kterým, ať už zvůlí stařičkého mocnářství nebo zvůlí diktátorů modernějších, nebylo dopřáno se vrátit ze zákopů a koncentráků obou válek dvacátého století, keteré vešly do dějin jako světové.
Pamatovat – nezapomínat – vždyť to je sama podstata tradice.
Uctít památku a připomenout osudy konkrétních lidí. Důstojné položení věnce není jen akt pro fotografie do kroniky.
Vždyť mezi publikem se batolila nebo přihlížela spousta dětí věku předšklolního i školního. Možná, že právě letošní „věncobraní“ u pomníku obětem obou válek v nich právě teď vyvolává otázky, na které si zasluhují odpovědi – pravdivé, nepomalované nánosy aktuálních nálad. Vždyť oni by se měli stát nositeli tradic, ve kterých my, různě dospělí právě žijeme.
Záleží jen na nás, jak dobře, jak pravdivě, jak zajímavě a věrohodnou formou jim předáme dědictví – jakkoliv to zní příliš literárně – našich otců dědů, matek, babiček i prababiček….
Držme se své tradice, starejme se o to, aby každý Valchovák, každý Moravák byl ctitelem i nositelem tradic. Je moudré je předávat dál, novým rodákům.
Nedělní odpoledne – hřiště za sokolovnou se plní radostným očekáváním. Vážnost lehce slavnostnímu zahájení dodává přednes básně, kterou všem rodákům složila a poslala paní Miloslava Nallerová, rozená Havelková, tedy rodačka. Recitace se ujala paní Pavla Vítová. A pak došlo na pár slov pana starosty Karla Vrány, který kromě jiného připomněl i tradici rodáckých setkání, která s různě dlouhými odmlkami trvá už od roku 1977.
Nicméně – pouť je pouť a setkání rodáků i nerodáků patří k věci. Zejména jsou-li prosluněné společně strávené hodiny ozdobeny vskutku mimořádně – ale fakt MIMOŘÁDNĚ!!! půvabným vystoupením malých valchovských školáčků – tedy „studentů“ mateřské školy.
No, posuďte sami – to je projev krystalické radosti na začátku prázdnin.
A když tradice, tak i ta opravdová, naše – malí tanečníci souboru Kořenáček by nadchli i ty největší škarohlídy.
Přidáme li něco lahodných vůní, je obrázek pouťového setkání rodáků a přátel Valchova stejně půvabný, jako výstava starých a ještě starších forografií a artefaktů dokumentujících život na vesnici, kterou nelze nemnít rád.
Možná, že dnes se pro nejednoho školáka mohou stát ukázky „krasopisu“ popudem k tomu, aby místo mobilu zkusili vzít do ruky papír a pero a napsali něco hezkého rodičům, prarodičům i kamarádům nebo paní učitelce nebo třeba i panu starostovi, či dobrovolným hasičům.
Dlužno zdůraznit, že bez jejich nápadů, usilovné práce a nemalé finanční podpory by to zkrátka nešlo.
Vrcholnou, a trvalého zaznamenání hodnou chvílí pak bylo pořízení společné fotografie všech přítomných. K radosti nás všech a k inspiraci všem, kdo letošní valchovskou pouť a setkání rodáků a přátel Valchova vynechali.
