Od samého začátku léta jsme vyhlíželi vhodný termín k cestě za zážitky, kterou jsme začali plánovat už v době veletrhů cestovního ruchu, zejména pak na ITEPU 2023 a na ostravské DOVOLENÉ 2024 spolu s náměstkem hejtmana Zlínského kraje Lubomírem Traubem.Ale jak už nám často umí život, práce a některé technické drobnosti zamíchat všemi plány, nakonec jsme zvolili variantu výpravy s našimi dvěma „satanáši“ s vnuky Matějem a Jakubem. Zlínský kraj nebyla tedy volba náhodná, jakkoliv je pravdou, že už před rokem, dvěma, jsme oba zavezli a zavedli do Rožnova pod Radhoštěm, na Postevny, do Modré a na Velehrad, do Uherského Hradiště i na Baťák. Tedy na Slovácko.Letos přišly na řadu Luhačovice a kousek Valašska:
I když lázně, kde je volně k natočení dostatek vody zdravé, včetně Vincentky, a kde se po kolonádě korzuje skoro jako ve starých filmnech, jsou pro mládence školního věku ne úplně atraktivní. Přesto jsme našli několik míst, která je, i přes jejich nadšení pro svět mobilních aplikací, zaujala.
Ale vyžadovalo to být připraven a vybaven sumou informací a přiměřenou vůlí zajímavě a jejich věku přístupně povyprávět o tom, proč jim voda z pramene sv. Josefa připadá chuťově poněkud „netradiční“, nicméně že je to voda, která sbírá své léčebné a ozdravné vlastnosti v hloubce více jak 500 metrů. A že Vincentka, jeden z nejstarších léčivých přírodních, tedy neumělých pramenů, je vlastně vodou se zbytky z prastarého moře, které se pod Bílými Karpatami rozlévalo před miliony let. A že i když jim dnes připadá vcelku málo chutná, mohou se spolehnout na to, že její „vůně“ i chuť jejich vnitřnímu ustrojení, podobně jako mnohým dnes starším, jednou přijde k duhu.
S jistým pocitem zadostiučinění jsme si od obou vyslechli, jak že jsou některé domy v Luhačovicích podobné Maměnce a Libušínu kde jsme byli vloni. A narodilo se další téma: tedy slavný architekt Dušan Jurkovič. Ale povídání o něm, o tom, že se narodil na Slovensku, kousek za dnešní hranicí a že se proslavil zejména jako architekt uměleckého období zvaného belle epoque, tedy scese, čili „krásné doby“. Na Valašsku především jako tvůrce staveb, jejichž výzdobou, barevností, použitými materiály a výtvarnými tématy unikátním způsobem propojil vysokou uměleckou hodnotu s regionální lidovou tradicí a funkčností.
To vše jako přídavek k opravdu bohatému zmrzlinovému poháru a několika porcím lázeňských oplatků s příchutěmi arašídovými, čokoládovými i vanilkovými.
Inu Luhačovice. Snad i pro budoucí teenagery jako stvořené.
Tak popojedem, směr Brumov-Bylnice.
Jsou na Valašsku i na Luhačovicku jistě i hrady pyšnější, zachovalejší i vybavenější. Ale stojí zde i hrad Brumov. Už zdaleka není celý, ale nejsou to jen zřícené zbytky. I když podstatná část jeho paláců, věží a opevnění již dávno vzala za své, stojí nad městečkem Brumov-Bylnice dál a stojí za to pobýt nejen na hradě samém. Brumov-Bylnice se kromě jiného chlubí i půvabným muzeem dokumentujícím zdejší historii, tradice, řemesla i způsob života včetně vybavení tehdejších domácností, nářadí hospodářské i řemeslné, kroje … není zapomenuto ani na expozice dokumentující život regionální šlechty někdy na konci středověku a začátkem novověku.
Intermezzo:
Najdete zde také expozici, kterou bychom rádi doporučili ctěné pozornosti všech turistů – s expozicí věnovanou životu a práci Ludvíka Vaculíka. Autora a krásně vtipného, místy ironického, ale velice přesně mířícího a do černého trefujícího fejetonisty. Pro oba hochy to bylo téma ještě trochu příliš složité,a le vem to nešť – třeba za rok, za dva objeví některé jeho dílo – ať už by to bylo „Petr má medvěda nebo co“ Či snad později „Cesta na Praděd“. Třeba se prostřednictvím Vaculíkova nádherného vypravěčského umění a unikátní schopnosti zachytit drobnosti mnohdy přehlédnuté nebo zapomínané i oni dozvědí něco o době, o které se dnes už asi jen učí ve škole – totiž – kdo ví, jak.
Vzhůru na hrad Brumov. Není to opravdu žádný Karlštejn, ale kdo zde stráví apoň hodinu, dvě, se sem bude rád vracet. Věřte nebo ne, poprvé jsem byl na Brumově před skoro padesíti léty a od té doby mnohokrát a letos to určitě nebylo naposledy.
Hrad Brumov má své kouzlo. Ale to je nejlépe objevit přímo na místě. Postaven a opevněn byl někdy v půli 13. století s posláním chránit bezpečí na Vlárském průsmyku, na cestě spojující Valašsko s Uhrami. Jak moudré bylo postavit pevný hrad právě zde se ukázalo o nějakých 300 let později, kdy se posádka na Brumově ve druhé polovině 17. a počátkem 18. století několikrát úspěšně postavila vpádu Turků a Tatarů.
Dnešní hrad je dobrým turistickým cílem, a pokud si dáte záležet, můžete přijet i na některou z kulturních akcí, které se zde pořádají každé léto. Více najdete na www.hradbrumov.cz. Včetně zajímavě zpracované nejnovější hradní historie. Na informačních panelech uvnitř hradu je popsáno s jakým úsilím a po jak dlouhou dobu a s jakým nadšením pracoval tým archelogů, kteří hrad Brumov doslova do písmene vykopali, odhalili a upravili, abyste zde i vy mohli prožít pár pěkných chvil.
Trochu adrenalinu na konec.
Čerťáky, tedy Čertovy skály. I zde se musím přiznat – na už mnohokrát vylezených cestách jen 150 metrů dlouhé a místy až 25 metrů vyské pískovcové lavice jsem se v „sedmdesátkách“ dopouštěl prvních horolezeckých pokusů. Tedy vlkastně před padesáti lety. A přesto nejen pro mě mají Čerťáky stále svoje obrovské kouzlo. A věřte, že i po tak dlouhé době, když jsem zaklonil hlavu podíval se po skále vzhůru, cosi mi mnalinko naježilo vlasy v zátylku a srdce se rozbušilo o něco rychleji.
Ty dva divochy jsme na skály ještě nepustili, ale kde je psáno, že se pod Čerťáky nevrátíme za rok, za dva? S lanem, přílbami, sedáky, krabinami, dobrými lezečkami a vším, co je potřeba ke zdolání nejen skal, ale i vlastní touhy dosáhnout na vrchol a tam si po starém horolezeckém zyvku podat ruce. A tak jsme zatím místo výstupu s lanem zvolili cestu „zadem“, tedy o dost bezpečnější, nicméně také docela namáhavou. Až na hřeben skalního masivku. Mezi jednotlivými věžemi se nám otevírala řada výhledů a při zachování vší obezřetnosti i pohledů dolů.
Jak jsou Čerťáky atraktivní!
Dokonce se najdou i tací, kdo umí skoro po jejich hřebenu prohánět dobře připravené tělo na dobře vybaveném horském nebo MTB kole. Ale to chce fakt odvahu a fyzičku hodnou skoro olympionika.
Vezměte prosím tuto malou exkurzi jako pozvání a výzvu.
Tož, na konec ještě aspoň jednu starou legendu proč byl vznik pískovcového solitéru připsán zrovna čertovi:
To se takhle jednou kousek o Lidečka začal ometat pekelník. A jak už to bývá, k čertovinám neměl daleko. Jenže – zakoukal se do hezké mlynářské dcerky a po dobrém nebo po zlém ji chtěl za ženu. Mlynář na oko souhlasil, ale pod jednou podmínkou – že to čertisko do rána zahradí říčku Senici a dokonce, musí i obrátit tok její vody proti proudu. Hotovo musí být dříve, než ráno kohout zakokrhá.
Čertisko vykutálené si chtělo svoje jisté ještě „pozichrovat“ a tak vybral všechny kurníky a dvorky a kohouty v Lidečku vysbíral. Ale Valaši nejsou žádní jhelimánci. Jednoho kokrháče včas schovali. A tak se stalo, co se stát mělo. Čert makal jako ďábel, ale ten jeden, jediný kohout ohlásil příchod nového dne ve chvilce, kdy s obrovským skaliskem na zádech spěchal k Senici. Když uslyšel kohouta, bylo mu jasné, že prohrál. Vzteky tedy mrsknul celým nákldem směrem k říčce, ale nedohodil. Skály se zaryly hluboko do země a na tom stejném místě stojí dodnes.
Možná, že jen kousek vedle, nedaleko Lidečka a Lačnova to čertisko z legendy poztrácelo další skály – těm se říká Lačnovské a stojí ve třech řadách – Horní, Prostřední a Dolní. A vede k nim naučná stezka Vařákovy paseky.
Dobrý, ne?
Co myslíte, stojí kousek Valašska za návštěvu?
A to si představte, že na Valašsku a v celém Zlínském kraji je takových zajímavých a kouzelných míst celá nůše přehršlí.