Bylo tedy usmysleno, že se do Brna pojede. Prohlídkou webových stránek města Brna pak zjištěno, že pro dospělejší, dospělé i ty už dlouho dospělé je Brno skutečně zlatou lodí plnou kulturních zážitků v parcích, na ulicích, náměstích a tam, kde je to vhodné, i pod střechou galerijní nebo divadelní. Vedeni značnou nevírou, že bychom dokázali vybrat program, který by všechny tři „juniory“ zaujal do té míry, že by si vzpomínky na Brno uchovali až do příštího léta, jsme zvolili jinou variantu – brněnský Prygl.
Ještě, než jsme vyrazili, bylo třeba vysvětlit, proč se brněnské přehradě říká Prygl, tím jsme se dostali k hantecu a tak věřím, že moje vzpomínky na hantec starý pár desítek let nebudou zapomenuty ani v okolí hostivařské nádrže a i tam zazní třeba: „… zoncna rumpluje, tak vezmeme dečmena pod pažmena…“
Ale vážně.
Vodní hladina přehrady, jejíž šířka jako by zvala ke snadnému přeplavání je ale dlouhá, předlouhá. Zelené břehy jsou lemovány menšími i většími plážemi, místy z vody vystupují skalnaté poloostrůvky obsazené rybáři vnadícími na kapry nebo ryby dravější, a pak, a především celou řádkou přístavišť. Jsou to většinou nevelká dřevěná mola, u kterých v sympaticky krátkých intervalech přistávají brněnské „parníky“. Samo, že to nejsou parníky s kouřícími komíny, ale výletní lodě se dvěma palubami, které křižují přehradní hladinu s celkem desítkou zastávek. Od hlavního přístaviště nedaleko přehradní hráze až po Veverskou Bitýšku.
Naše volba padla na trasu: Bystrc Přístav – Kozí horka – Sokolské koupaliště – U kotvy – Rokle – Pod Trnůvkou – Hrad Veveří a zpět. Jedna cesta bratru čtyřicet minut plavby. Nejdříve po vodě dost široké, kterou postupně svírají strmé břehy zarostlé listnatými lesy. Takže V úseku před kotvištěm Pod Trnůvkou už nevíte, jestli jste ještě na hladině přehrady nebo už na řece Svratce. Ale bez obav – stále je to hluboká a bezpečná přehradní voda. I když její tvar kopíruje bývalé říční meandry tak poeticky, že se doslova těšíte, co na vás vykoukne za další vodní zákrutou.
A to, co na nás vykouklo za ohybem před naším cílovým přístavištěm, stojí za to. Nad zelenou čupřinou listnatého lesa ve slunci zářily střechy, špičky věží a světlé skvrny stěn hradu Veveří. V citlivé shodě jako by celá scéna stála na podstavci tvořeném elegantním obloukem turistické lávky. Dnes ocelové, kdysi dřevěné a zbudované pro lesní dělníky. A tak se po ní místo chlapíků se sekyrami nebo povozy se dřevem prohánějí cyklisté a tu a tam dokonce i pěší – a všichni jsou to turisté mířící na hrad Veveří a možná i dál, až k Veverské Bitýšce.
Od přístaviště to k hradní bráně nesoucí stopy uplynulých staletí trvá jen pár chvil. Při prohlídce si můžete vybrat: buď si koupíte jen vstup do areálu nebo i některý z prohlídkových okruhů. Obojí je zajímavé. Pro naše juniory jsme zvolili volnou prohlídku areálu.
Jak je poznat z fotografií, to nejzajímavější jsme našli v průchodu k Prachové věži, kde kromě několika děl, torza kočáru, bryčky a staré hasičské stříkačky nebo replik „balist“, mohli kluci pustit fantazii do lesů a na svahy pod hradem. Tedy do terénu, který je zaujal na několika kartonech zobrazujících hrad Veveří v jednotlivých etapách svého vývoje. A tak přemýšleli, odkud asi chtěli dobýt hrad husité nebo Švédové. Zdá se, že semínko zvědavosti, jak to s tím hradem doopravdy bylo našlo úrodnou půdu.
Ovšem, poměrně rychle byla zvídavost vystřídána zvědavostí, co že je to za kameny položené v různých sestavách pod arkádami otlučenými až na cihly. No, k čemu, inu ke hrám – závodní, trochu parkurová dráha, jak se patří.
Na nádvoříčku pod Prachovou věží trvalo jen pár vteřin, než se vrhli na schodiště v představě a touze vidět hrad zase z jiné perspektivy. Možná čekali víc, ale nevadí. Snad právě proto ve chvíli, kdy dospělý doprovod značně umořen teplem a žízní hledal oázu v některé hradní občerstvovně, tři neúnavní a taky poněkud rozverní kamarádi už běhali po šancích mezi věžemi na jednom z hornějších nádvoří. A věřte nebo ne, nebylo zase až tak jednoduché je donutit k sestupu a k návratu na dřevěné přístaviště. Odpoledne se pomalu chýlilo, ale večer byl ještě daleko. Inu začátek srpna!
A tak znovu, křížem krážem přes vodu do Bystrce a do Brna. S nevyhnutelnou procházkou místy, která nám přirostla k srdci daleko dříve, než se naši tři malí turisté vůbec narodili.
Pisárky, Mendlovo náměstí, nad ním Špilberk, pak Husovkou do kopce na Šilingrák, kolem staré radnice na Zelný trh, na velké náměstí, na Českou. Co každých pár kroků, to přehršle vzpomínek a příběhů skutečně prožitých v dobách našich let studentských. A bylo co, a o čem vyprávět. A probouzet zájem.
Rekapitulace:
Podařilo se nám v srdíčkách a blonďatých hlavičkách něco probudit? Řekl bych, že určitě. Ještě cestou z Brna padaly otázky – jak že se jmenuje ta ohnutá špička (na příliš odborný výraz „fiála“ si ne a ne vzpomenout) nad průchodem do radnice? A co že tomu Pilgramovi Brňané udělali, že tu špičku tak ohnul?
A ten Špilberk! Hrad? Vězení? A kdy se pojedeme podívat do hradu?
A proč se to náměstí s velikou kašnou jmenuje Zelný trh, když se se tam žádná zelenina neprodává?
A ta zmrzlina v kavárničce na náměstí!
A vůbec!
Takže jsme si nakonec nebyli tak úplně jisti, zda byla větším zážitkem plavba po přehradě a hrad Veveří, nebo to v celku skoro dvouhodinové courání se městem Brnem.
Ale to ukáže čas, a hlavně další návštěva Brna. Kdy, co nejdříve, jen co škola dovolí, jen co se ukáže nějaké delší volno.
Co kdybyste se přidali? Zkuste to taky! Vezměte děti do Brna a jděte s nimi ulicemi starého města, zastavte se v Josefské v Zemanově cukrárně, dejte si oběd U Stopků nebo ve staré Pivovarské hospodě na Mendláku, a třeba i nahlédněte do některého kostela. Uvidíte, co všechno zaujme vaše děti nebo vnuky a co Brno probudí ve vás.
Kdy jste naposledy byli na Pryglu?
Pamatujete si něco o hradě Veveří?
Anebo – kdy jste se byli podívat na památky hornické činnosti kolem Oslavan? Tam zamíříme, co nevidět.