Byly doby, kdy jsme do důstojného paláce na Staroměstkém náměstí chodili nejen na TK o dění v cestovním ruchu. Byly doby, kdy náměstci i sami ministři měli chuť si o cestovním ruchu a turistice povídat dokonce i s novináři. A především býval cestovní ruch jedním z opravdu viditelných ministerských témat.
Ovšem – to byly doby!
Události na politické scéně posledních dnů nemohly nechat v netečnosti vůbec nikoho. Bez ohledu na to, v jakém oboru se kdo činí.
Nejsem ani politolog, ani komentátor, který by měl potřebu se rochnit v tom, co kdy kdo řekl nebo měl říct, kdy se kde a s kým potkal, o čem si povídali. Náš obor je turistika a cestovní ruch. Tedy značně lukrativní lidské i podnikatelské prostředí, jehož kultivace už od devadesátek náleží do ranku ministerstva místního rozvoje, které se k nemu posledních pár let chová značně macešsky. Skoro jako by cestovní ruch nebyl. Nebo jsem alespoň nezaznamenal, že by se dnešní už opravdu exministr (nenastane-li nějaká záhadná kličkovaná) nějakým zveřejnitelným způsobem k cestovnímu ruchu vyjádřil, dal mu víc, než formální záštitu nějakého veletrhu, na kterém, suď Bůh, někdy vůbec byl. Ale nemusím nutně vědět úplně všechno a třeba se drobně mýlím.
Ale nejméně dvě poznámky si po dlouhých úvahách mohu jen těžko odpustit.
Poznámka první.
- Ono je snad nakonec docela dobře, že se ze zorného pole našeho ministra a možná i jeho odpovědných lidí cetovní ruch ztratil. Třeba by někoho napadlo, že by jej taky digitalizoval. Jestli by to šlo, jestli by to bylo k něčemu dobré, nechám na úvaze každého. Ale po skoro třiceti letech práce s českými, moravskými, slezskými, i dalšími sousedními turistickými regiony si troufám doufat, že to snad nikoho nenapadne ani v budoucnu. Ono je to s tím naším cestovním ruchem už tak dost složité.
Poznámka druhá
- měli jsme ministra, který nad hlavami svých politických souputníků rozevlál černou vlajku. Snad z ohleduplnosti nebo společenské korektnosti je jen černá a bez tradičních pirátských atributů – lebky se zkříženými hnáty.
Piráti – ne ti političtí, ale spíš historičtí – kdo to vlastně byl? Z jakých vrstev se rekrutovali? Co všechno měli na triku v dobách své největší slávy?
Historické prameny se zmiňují o pirátech brázdících moře už ve starověku, jistě s nimi měli bohaté zkušenosti nejen ve Středozemním a přilehlých mořích. Známe jako bukanýry ze Západní Indie sedmnáctého století, v Nizozemí se jim říkalo kapeři nebo vrijbuiteři (tedy ničitelé), Latinská Amerika zažívala trable s flibustýry (ti působili spíš jako dobrodruzi při politických pučích a revolucích) a někde někteří dokonce dosáhli na tak zvaný kaperský list a s vědomím nebo pověřením vládních kruhů se z nich stali korzáři – ti si z lupu nechávali jen díl a zbytek odváděli do vládních kas.
A nutno přiznat, že slané vody po celém světě brázdí pirátská plavidla dodnes.
Proč taková exkurze do dějin pirátství?
Protože být úspěšným pirátem, bukanýrem nebo korzárem chtělo jednu důležitou věc – muselo se to umět. Vydat se na moře, do vln, vichřicí a bouří a přitom umět dobře zajímat lodě naložené zbožím nebo jinými drahocennostmi, to nebyla žádná procházka růžovým sadem. Pirát musel znát svoje řemeslo, být předvídavý a odvážný, strategicky vyspělý, nemilosrdný, musel umět bojovat – vždy s vědomím, že bude-li dopaden, skončí to s ním hodně špatně.
Především ale musel znát moře. Tedy prostředí, ve kterém působil. Musel umět číst vodu, znát navigaci, umět se orientovat podle hvězd a předvídat, znát zrádné mělčiny a nebezpečné skalní utesy, na kterých by kdejaký amatér svou kocábku roztřískal na cimp campr.
Ono být pirátem, to vždycky chtělo a dodnes chce o něco víc, než jen plánovat, vést řeči, vymýšlet vize a slibovat. Pirátství odjaživa bylo prostředí, kde to jediné, co bylo uznáváno, byl úspěch. A to asi platí dodnes.
Ostatní poznámky si možná ještě nějaký čas nechám na někdy příště.