Další zpráva z Ostravy a Dolních Vítkovic
Těch jedno sto pětapadesát tun oceli a mědi stojí na ostravském Prokešově náměstí a pro mnohé návštěvníky může působit jako docela dobře viditelný maják značící cestu k ostravskému magistrátu, tedy k jedné z nejpůsobivějších radničních budov v celém Česku. Teď už asi všichni víte, že řeč je o vyhlídkové věži nové ostravské radnice, o jejíž stavbu se zasloužil starosta Jan Prokeš. Stalo se v letech 1924 – 1930. Se svými štíhlými 86 metry je nejvyšší radniční věží v celém Česku a kdo chce vidět a poznat Ostravu jinak než z návštěvy Stodolní, Černé louky nebo Nové Karoliny a samozřejmě Dolní oblasti Vítkovice či některého festivalu nebo sportovních klání a ti pohodlnější jen z krátkých filmů nebo historických týdeníků, měl by se nechat vyvézt výtahem nebo si vyšlápnout pěšky na její vyhlídkovou terasu celých třiasedmdesát metrů nad sochou Ikara před radnicí.
Teprve tam si mnozí uvědomí, jak dávno už není moravskoslezská metropole černou Ostravou. Že je plná bujné zeleně, ze které vystrkují svoje věže kostely, odkud lze odhadnout, kde se zvedá hřbet haldy Ema, kterým směrem leží Poruba a kudy by se dalo dojet k modernímu planetáriu, do ZOO…. Zkrátka – z radniční věže Ostravského magistrátu budete mít Ostravu jako na dlani – i s Dolní oblastí Vítkovice – s panoramatem technické fantazie a inženýrských schopností skoro celých dvou uplynulých století. Ale o tom zase jindy.
Teď zpátky na věž, do věže a pod věž na náměstí, které střídalo jména (o tom až v závěru článku).
Radniční foyer si nezadá s lecjakým divadlem.
Mám štěstí, že můžu psát o městech, regionech, lidech a zážitcích, které jsem poznal, na vlastní oči viděl a reálně prožil.
Chuť vyjet na vyhlídkovou terasu přepadne každého, kdo dojde k fontáně s Ikarem, který je už řadu let symbolem ostravských vzletů i pádů – jak se uvádí v jakémsi ideovém zdůvodnění autora dodnes lehce kontroverzní sochy, akademického sochaře Františka Štorka. I když si celé velkolepé průčelí radnice zasluhuje důslednou pozornost, naše pohledy měly tendenci šplhat po věži vzhůru. Stačila malá chvilka a už jsme vystupovali v šestém věžním patře v infocentru OSTRAVAINFO!!! vysoko nad Ostravou. Už tam se bylo na co dívat. Loga a motivy Ostravy na čokoládách, magnetkách, tričkách i taškách lákala k naplnění chuti si odvézt něco na památku nebo na chuť. Už teď se nás ve Valchově, odkud jsme přijeli, budou moci ostatní ptát, co že znamená ono bílé „BO!!!“ na modrém triku.
Je to jasné, nebo ne? Ino „BO!!!“¨
Interiér infocentra v nej vyšším „obyvatmelném“ patře radniční věže – kdo že je provozuje? Inu OSTRAVAINFO!!!
Kolikrát jsme pak obešli celou terasu a kolikrát jsme odhadovali a nechávali si od průvodce potvrdit nebo opravit svoje domněnky, kterým směrem se zvedá Lysá hora, jestli ta červená kostelní věž patří chrámu svatého Pavla apoštola na Mírovém náměstí naproti hotelu Veronika, kde jsme našli pohodlné ubytování i vydatné snídaně, nebo kam až je za dobré viditelnosti možno dohlédnout – do Polska, k Jeseníkům, popřípadě směrem k Hané. A pořád bylo co objevovat a na co se ptát – počínaje kvalitou vody v Ostravici a konče kvalitou Ostravaru. Protože ono na ochozu ve výšce 73 metrů nejen vyhládne.
A v noci? To je iluminace!!!
Ale to jsme před sebou měli ještě jeden nečekaný zážitek – tedy vlastně hned celou malou sérii – sestup po vnitřním schodišti vnitřkem věže. Kolem ocelové konstrukce, kolem ocelové kostry věže, jejíž dlouhé „kosti“ i žebroví byly vyrobeny – kde jinde než ve Vítkovických železárnách. Stejně jako tisíce nýtů, které tak dokonale drží celý věžní hranol pohromadě.
Až zde, uvnitř, jsme si uvědomili, že radniční věž v Ostravě je další unikátní ukázkou dokonalých výpočtů a moudrého inženýrství, které při tak náročné stavbě v terénu, jehož podloží je díky různě starým až dávným důlním činnostem poněkud nespolehlivé, vyžadovalo kalkulovat i s možnými mikropohyby na ostravském kousku zemské kůrky.
S nevěřícným údivem jsme zvedli oči ke stropu v „podzemí“ věže. V železobetonovém „podsklepení“ (ono se to jistě technicky nějak správně jmenuje, ale pro laické porozumění je „podsklepení“ docela výstižné – aspoň myslím), z jehož stropu se na nás dívaly čtyři čtveřice docela mohutných šroubů s maticemi. Jejich technické parametry jsou asi mimo běžné tabulky rozměrů spojovacích materiálů.
Ta to jsou čtyři šrouby ze šestnácti, díky kterým radniční věž stojíá rovně jako svíčka
Nicméně – ač poměrně mohutné, přece jen čtyři krát čtyři – tedy šestnáct šroubů kotví a jistí celou bez 14 metrů stometrovou stavbu už víc jak devadesát let a drží ji bezpečně nad celou Ostravou a pěkným kusem Moravskoslezského kraje.
A taky nad náměstím, které střídalo jména:
1930: náměstí Jana Prokeše
1939: náměstí Adolfa Hitlera
1945: Stalinovo náměstí
1961: náměstí VŘSR
1989: Prokešovo náměstí
O tom, že „ostravaci“ jsou národ vtipný veselý nás přžesvědčil nene celý čtyřdenní pobyt v moravskoslezském hlavním městě, ale i několik cedulek na schodišti radniční věže:
Pokřik fanoušku slavného Baníku Ostrava
Ivan Landsmann: Pesré vrstvy