Na tomto místě nelze jinak, než se vrátit k titulku nejedné reportáže z Velenova: „Když jeden rozhovor nestačí“ a položit pár otázek starostovi Honzovi Havelkovi a místostarostovi Davidu Johanidesovi.
Fotografie v příspěvku jsou dílem z kamery pana Jiřího Bartoška a dílem viděny hledáčkem TRAVEL profi
Tak Jene, Kdy a proč jste „Pochod po katastru“ vymysleli, proč na podzim, a jak se stalo, že se tak dobře uchytil?
Jak už to bývá, dobré nápady přicházejí nečekaně, jako takový záblesk, který by nebylo problém zasunout někam na dno „šuplíku“, Už nevím přesně, u kterého hraničního kamene ta myšlenka přišla. Ale byla tady a docela neodbytně dotírala – kdy a kdo vlastně ty hraniční kameny – „sády“ zasadil podél celé hranice? Co vlastně znamená to HB a číslo? Je to „hrabě Boskovitz“? Nebo to znamená něco jiného? A jak odpovídá jejich usazení skutečným mapám? A vědí vůbec lidé, jak velký katastr naše malé obec má?
Proč jsme vybrali listopadový, tedy podzimní termín? Inu, listí už je pod stromy, tudíž se do jisté míry a zejména v některých místech otevírají výhledy přes léto nereálné. Ale možná i proto, že listopadové počasí nám dává možnost takového skutečně autentického prožitku s tou zvláštní vůní mokrého lesa, vlhkých luk a někdy i vzduchu plného mlhy.
A tak jsme se před jedenácti lety vydali poprvé na výpravu – jen s kompasem a mapou a řekl bych, že se nám už tehdy podařilo katastr obejít skoro přesně. No, a pak nám došlo, že je to úžasná možnost, jak představit Velenov nejen dospělým, ale i dětem. A jak šel čas, děti se staly trvalým základním kádrem každého ročníku. Dokonce i toho letošního, který je díky „koroušům“ ze všech dosavadních jedenácti nejméně početný – ale i tak jde pět dospělých a pět dětí. A tři psi.
Intermezzo: Mezi tím jsme z velenovské návsi dorazili po silnici do půlky cesty mezi Velenovem a Valchovem, kde ta parta nejmladších jasně prokázala, že není na trase poprvé a že si cestu dobře pamatuje – neomylně označili místo, kde musíme sejít z asfaltu a strmě se vydat křoví nekřoví, z kopce na okraj lesa, kde jsme za okamžik narazili na první „hábéčko“ s číslem A pak to šlo ráz na ráz, sád za sádem skoro přesně po deseti metrech a čísla měla klesající tendenci.
Pane místostarosto, podařilo se najít sád s číslem jedna?
„Nepodařilo. A kdo ví, třeba se to jednou někomu podaří. Mnoho hraničních kamenů chybí. Některé skončily pod nánosem času, jehličí a listí nebo pod vyvráceným stromem, jiné byly zřejmě zaorány, další určitě skončily na některé zahrádce jako „ozdobička“. Ale to vůbec nevadí. Třeba už zjara přijede novodobý náš „Velen Oráč“ a vydloubne HB 1 někde na poli, nebo se z ničeho nic zjeví po dešti. Bylo by to fajn. A určitě by to vzbudilo ještě větší zájem o „Pochod“. Ale pozor! Právě jsme dorazili na první trojmezí, na hranici obcí Velenov x Valchov x Vratíkov“.
Tak zde je to těch 444 metrů nad hladinou kteréhokoliv moře
Za pár minut jsme se prodrali cestou necestou na rozlehlou louku u Vratíkova, kde se hranice vykrucuje do takového malého apendixu. A jako zajímavost, při brodění přes potok jsme překročili i bod s nejnižší nadmořskou výškou, změřenou pomocí nejchytřejších telefonů a satelitů na hodnotu 444 metrů.
K těmto fotografiím není třeba cokoliv dodávat. Zkrátky, bylo to báječné!
Malá svačinka a vzhůru do lesů. A do kopců a z kopců, po rovině, mokrou trávou až k Markovu žlebu. Do míst, která by si zasloužila zvláštní text – nejen proto, že z horní terénní hrany je hezký rozhled, hlavně v létě nebo v zimě, ale i proto, že právě zde získalo několik generací kluků a holek ze širokého okolí své první lyžařské, sjezdařské zkušenosti a dovednosti. Zbytky vleku zde stojí dones. Inu – tenkrát bylo do Špindlu daleko a rakouské sjezdovky v nedohlednu.
Z dolního úvratí Markova žlebu už se terén opět zvedal, jak už je na Drahanské vrchovině zvykem, k dalšímu trojmezí Velenov x Vratíkov Okrouhlá. A zde mě to došlo. Vždyť oni si zde vychovávají svoje dobré obyvatele, sousedy a taky svoji vlastní turistickou budoucnost. Lidi, kterým je od mala poskytováno dost kvalitních, zajímavých a dobře podaných informací o vlastní vesnici, o místech, které jsme zvyklí označovat jako „doma“. Oni se starají o to, aby kdokoliv z nich kdykoliv vyrazil do světa a věděl, že se musí, a hlavně chce vrátit – jak říkával kdysi moudrý pan Werich: „… tam, kde jsem hrával kuličky…“
Sice s trochou námahy a občas i škobrtnutím o větev, kámen nebo nějakou křovinu, ale šlo se dál – Velenov x Okrouhlá x Benešov. Ve chvíli, kdy se vyšlo ze zeleného příšeří podzimního a trochu zamlženého lesa na hřebínek rozlehlých luk, už byla k zahlédnutí věž benešovského kostela a samozřejmě i další trojmezí. A taky vidina, že už nebude dlouho trvat a kousek od lesního „Horního rybníka“ sejdeme na Suchý. V restauraci Na Dolech bude „polední“ rast, přestávka, oběd a taky, že to bude skoro přesně půlka celého pochodu.
Než se došlo Na Doly, vypadalo to dost nmevábně, ale šlo to.
Chutnalo a bylo príma.
Nebylo ale zbytí, možná by se chtělo ještě chvíli posedět, ale podzimní dny nejsou dlouhé. Není třeba spěchat, je dobré jít. Přes celou obec Suchý, po břehu rybníka, která je stanovenou hranicí velenovského katastru a dál loukami podél potoka „Ždárná“, který tak sympaticky meandruje pod silnicí, pod kopečkem, kterému jsme jako malí říkali po našem, po horácke „Loterák“ – tedy „Loteru kopec“. Zde je třeba podotknout, že „o“ ve slově Loterák je to naše zdejší, otevřené, které tak dobře patří do zdejší odrůdy horáčtiny – ale o tom někdy příště. Protože právě na břehu potoka je další trojmezí – Velenov x Suchý x Žďárná.
Kousek před vesnicí je třeba uhnout ostře doprava, k lesu „Kluč “- nebo raději „Kloč“, kterým se hranice kroutí tak podivně, že vás nemůže nenapadnout – proč asi? Kdo se zde o každý kousek půdy handrkoval, přetahoval nebo dokonce vedl souboje a šarvátky? Že by sám Velen? To asi ne – legendy se neperou. To spíš pozdější majitelé měli potřebu posouvat sády tu na jednu, tu na druhou stranu – inu majetek.
Na závěr ještě pár fotografií, které není třeba popisovat. Kdo cestu „Po katastru“ zná, ví, kde byly pořízeny, kdo ne, má šanci ji poznat zase za rok. Nebo dřív. Záleží jen na vás, kdy se vypravíte za dobrodružstvím cestou necestou, lesem nelesem, po trávě, tu a tam blátem, ale vždycky s dobrou náladou.
Ale pozor, čeká nás další trojmezí – Velenov x Žďárná x Valchov. Vlastně poslední. Protože pak už to jde celkem v pohodě po „staré žďárenské“, kterou se přes kopec vracely generace Valchováků z nedělní ranní mše – cestou štětovanou, kamenitou, ale dobrou. Na krajíčku, těsně před tím, než se vystoupí z lesa nad Valchovem je třeba opět zavelet doprava a kopírovat lesní hranici tak dlouho, až se narazí na silnici Valchov – Velenov. Přesně na tu, po které jsme se ráno vydali z Velenova. Ta nás spolehlivě dovedla zase do Velenova, před Kulturní dům, před obecní úřad, před hospůdku Na Velence.
Na místo, kde loučení po dlouhém vandru nebralo konce a kde i to pivo chutnalo naprosto náramně.
Intermezzo 2: Víte, co mě na konci cesty napadlo? Že jsme vlastně prošli nádherný kus kraje, který je tak půvabně popsán v pohádkách v prastaré knížce, kterou mám ve své knihovně někdy od roku 1965. Nese titul Zlatá studna. Příště ji přibalím do batohu a třeba si při poledním oddechu alespoň jednu z nich přečteme nahlas.
Vážení turisté.
„Korouš“ omezuje svobodný pohyb, možnosti organizovaných masových, společenských, kongresových nebo sportovních, kulturních i jiných aktivit s početnější účastí. To je aktuální skutečnost. Tak nechte všechno plavat, vykašlete se na nákupy, neshánějte drahé dárky, jejich hodnoty jsou často více jak pomíjivé. Sedněte do auta, přijeďte do Velenova, nebo do kterékoliv obce, která byla výše zmíněna, najděte ve svém kapesním „chytrákovi“ správnou mapu a s GPS navigací vyrazte – i ve sněhu je to možné a třeba to bude ještě zajímavější a romantičtější. Nemusíte zrovna hledat cestu po katastru. Hledejte cestu z luk do lesa, lesem k vesnici, z vesnice zase do lesa a uvidíte, co jste dlouho neviděli.
www.velenov.cz