Starý pán Turgeněv se kdysi vyznal ke své lásce k divoké přírodě a k vášni lovce. K vášni, která má svá specifika – někým je odsuzována, jinými obdivována a tou nejměnší částí i praktikována. I u nás v Česku. Nemáme sice stepi, savany nebo hlubokou tundru, našimi lesy se netoulá sibiřký tygr. Leč po desetiletích, kdy bylo spíš fantazií, než skutečností potkat v lese někde na Drahanské vrchovině zájíce, naši domácí lovci nezašli na úbytě. Naopak, starali se a starají se i dnes nejen o to, aby bylo co lovit, ale i o to, aby naše drobná, vysoká i černá zvěř prospívala alespoň do té míry, že jednou do roka mohou společně, v rámci mysliveckých sdružení vyrazit do lesů (nebo spíš do toho, co z našich moravských lesů zbývá po náletech kůrovce) na hon.
Dvě desítky lovců a přibližně stejně honců – to je společnost, do které jsem byl pozván před třemi lety. Ne coby střelec. Spíš ten honec, nebo ještě výstižněji – lovec beze zbraně. Lovec obrázků, lovec zážitků, lovec neopakovatelných pohledů na kraj, který nemůže nechytit za srdce.
Honební společenstvo.
Tak zní přesný název honební instituce, jejíž kořeny nejene ve Valchově, ale i v Ludíkově, Velenově nebo na Suchém a okolních vesnicích mají hlubokou a dlouhou tradici. Patří mezi spolky, které se v obcích starají nejen o zvěř v lesích vymezených honitbami, ale plní i poměrně významnou společenskou roli.
Chladné podzimní ráno – hon začíná
Ono hon není je divoké střílení na cokoliv, co se v lese pohne. Hon je OBŘAD. Vážný a neváhám použít slovo „odpovědný“. Obřad mající svá pevná i nepsaná pravidla vyžadující kromě jiného i nemalou dávku sebekontroly a vskutku uvážlivého chování. Naprosto to není žádné klání, kdo střelí více zajíců, kdo dostane škodnou nebo sestřelí z chladného podzimního povětří více bažantů či kachen.
HON roku 2022
Střelba na drobnou zvěř je jakousi odměnou za zimní péči o plné krmelce, za starost o honitbu jako takovou. A navíc je v podstatě jen malou přidanou hodnotou k celodennímu putování volnou přírodou, která umí kouzlit skoro všemi barvamiu své bohaté podzimní palety.
Nejsme střelec, ale našel jsem zalíbení stát se jednou do roka honcem – tedy osobou zařazenou v linii, která prochází lesem ve snaze vyrušit to zajíce, tu zase lišku nebo dokonce pořádného kňoura a donutit je k jakkoliv smysluplnému pohybu.
HON roku 2023
Avšak nejsem extra zastáncem nesmyslného střílení. Na svoje honební výpravy se vydávám na své vlastní lovy – na lovy beze zbraně vybaven slušným „kulometem“ značky Nikon.
Kdo zná charakter terénů kolem Valchova, Velenova a Suchého ví, jaká překvapení umí připravit. Lesy, křoviny, ostružiní a ostatní lesní býlí a trávy se šplhají do prudkých stoupání, aby se vzápětí otvřely pohledy do hlubokych strží, do údolí a na scenérie, které stojí za to. Občas také chúzi po stezičkách, kde chybný krok může znamenat přinejmenším nešetrné usednutí na mokré listí, v horším případě i nedobrovolnou jízdu po zádech a ostatním příslušenství o pár metrů níže.
A pak znovu vzhůru do kopce, na hřeben, který se zdá daleko vyšší, než ‚ve skutečnosti je.
A na jeho vršku: jako z rozhledny.
Skutečnost, že tu a tam houkne rána z lovecké pušky je jen drobným audiodoprovodem celodenního honebního putování.
Je odpoledne, honci i lovci se vracejí zpět z lesů do civilizace, respektive do míst, kde byl hon zahájen, aby připravili slavnostní výřad ulovené zvěře a aby vzdali poctu všem bažantům, zajícům, liškám, popřípadě dalším úlovkům. Za zvuků malého lesního rohu (či jak se správně ten nástroj jmenuje), s kloboukem na srdci a puškou přes rameno je závěrečná ceremonie působivá bez ohledu na to, kdo co ulovil. I když – neoddělitelnou tradicí každého honu je ocenění titulem „Král honu“. Jednou je to za ulovenou škodnou, jindy třeba za trofejní trefu do černého.
Hon skončil, čeká ještě jedna, ta Poslední leč.
Neodmyslitelné společné a společenské setkání střelců a honců, přátel, pozvaných a dalších příchozích. U velkého společného stolu s nezbytnou sklínečkou „zelené“ a pak i s talíři chutného zvěřinového guláše