Co spojují dvě stříbrné linky…
Když se řekne technická památka, mnohdy si představíme nějakou budovu nebo stavbu, dnes například těžní věže nebo třeba kanál, po kterém se dopravovalo dřevo. Možná málo kdo z nás si už představí starý autobus nebo parní lokomotivu. Tak nějak možná z dětství nebo z vyprávění našich otců a dědečků si vybavíme ony krásné stroje, které brázdily planetu dlouhá desetiletí a vlastně skoro přes sto let.
Vždy jsem byl fandou železnice. Je to taková ta klasická historka, kdy tatínek koupí synkovi nebo i dcerce modelový vláček, aby si s ním mohl sám hrát, no a aby to mělo souvislost, tak s ratolestí pak navštěvuje kdejakou akci, při kterých i ostatní tatínkové nahánějí parní vláček autem po krajině a v cílových stanicích dětem vysvětlují, co je to parní válec, pístnice, ojnice nebo pak komínek, parní dóm a jiné důležité náležitosti parní lokomotivy. Jako dítě slovenských rodičů narozené v Jižních Čechách jsem byl vždy okouzlen cestami za babičkou do Slovenské Žiliny, do hor lesů na Kysuciach a na Orave. Tam na Vychylovce, která je nedaleko od Čadce, jsme tradičně chodili sbírat opravdové praváky. Bylo to tradiční místo již mého dědečka. A tady poprvé jsem uviděl dvě stříbrné linky ztrácející se v přesličkách a jetelině. Ale pozor, byly to jiné linky, byly mi tak nějak blíže než ty, po kterých jezdily velké parní lokomotivy, a po kterých jsme cestovali za prarodiči. Byly totiž malé, vysoké 60 někdy 93 mm a byly od sebe rozchodem odděleny 760 milimetry. Byla to úzkorozchodka. Tehdy mě tato unikátní historická lesní úvraťová železnice naprosto uhranula. Od té doby mě už nezajímaly hřiby, borůvky, maliny nebo povídačky o medvědech, ale už jen malé mašinky s baňatými komínky, se spřáhly, které se spojovaly takzvaným piškotem, takovou železnou osmičkou a pak to hlavní… uhlí a jeho specifická vůně prvohorních lesů, která je v tom uhlí ukrytá. S neodmyslitelnou, kořeněnou vůní páry. Možná zrovna tuhle trať znáte, o její záchranu se na Slovensku činili už koncem sedmdesátých let minulého století. Ale možná neznáte trať, kterou jsem objevil později, a kterou oživili právě nadšenci z Brna, kteří se do úzkých kolejí zamilovali právě na Vychylovce a svou touhu přenesli dál. Pamatuji si to jako dnes, když jsem v časopise dráha poprvé uviděl článek o průmyslové železnici v Mladějově na Moravě. Do té doby jsem znal jen úzkorozchodné lesní železničky ze Slovenska. Už tehdy z fotografií na mě toto místo začalo působit. Bylo jiné, trochu šedivé, opředené tajemstvím průmyslové výroby, vysokých pecí, uhlí a hlíny. Na fotografiích celý ten šedý tón ve mně nechával mnoho tajemna, připomínal mi klukovské vpády do opuštěného hliniště a cihelny na Tabulovém vrchu v Olomouci, kde mi dvě stříbrné linky, které vykukovaly z hlíny, byly ještě bližší, protože dámy a pánové, když jsem se jako dvanáctiletý rozkročil, tak jsem na nich mohl stát, a to na velké dráze nejde ani teď, když už jsem dospělý. A tím byl tento typ drah najednou můj… rozchod jen 600 milimetrů!
Lokomotiva BS-80 při cestě pro dřevo k otopu překonává stoupání na výhybku Veksl. – Foto Karol Šmehil
Mou touhu tatínek podporoval, a tak jsme se brzy do Mladějova na Moravě vydali. Ta trať je naprosto unikátní. Je jiná, je nevídaná, je prostě roztomilá, ale při tom impozantní. Tuhle trať vystavěli počátkem 20. století, protože v jejím okolí se našlo – uhlí. Ano uhlí, a to nejsme ani trochu blízko Ostravě nebo Kladnu, Sokolovu nebo Mostu, ale na Česko-Moravském pomezí, mezi železnicí slavnou Českou Třebovou a Moravskou Třebovou, městem textilu. Tady na pomyslné hranici Čech a Moravy na konci 19. století objevili sloje křídového uhlí, které sice nebylo tak výhřevné jako v Ostravě, ale na otop v kotelnách rozvíjejících se textilních továren stačilo. Spolu s uhlím se v křídových sedimentech cenomanu a turonu objevila také vzácná hlína! Nebyla to obyčejná hlína, ale takzvaný lupek, hlína žáruvzdorná, která byla velice důležitá pro rozvoj průmyslu, protože se z ní pálil šamot a z něj se vyráběly vyzdívky do železářských pecí, konvertorů v ocelárnách a dalších technologií těžkého průmyslu. A protože se výroba stále zvyšovala, přibývalo také dolů, které daly za vznik úžasné jedenáctikilometrové železnici, po které už v roce 1920 parní lokomotivy ze slavné Krausovy továrny v rakouském Linci tahaly vlaky s uhlím a žáruvzdornou hlínou. A představte si, až 13. 9. 1991 vyjel z dolu poslední důlní vozík s žáruvzdornou hlínou a až do 31. 12. 1991 jezdily na této trati z Hřebče do Mladějova parní lokomotivy v „pravidelném“ provozu. Možná právě proto, že se železnice a lokomotivky spolu dožily tolika let, byly nakonec zachráněny. To vše se neobešlo bez dobrovolné, nadšenecké práce milovníků úzkorozchodných železnic. A i když se osazenstvo v době vznikajícího muzea měnilo, vždy to přineslo něco nového. A tak jedna skupina dnes provozuje unikátní sbírky úzkorozchodných kolejových vozidel a drážku v okolí bývalých uhelných dolů Rosicko-Oslavanského revíru ve Zbýšově a druhá vdechla život Vonwillerově historické textilní továrně v Žamberku. Stávající parta nadále udržuje Hřebečsko-Mladějovskou dráhu při životě. A jaká je?
Z rozhledny na Strážném vrchu můžete pohlédnout na krásy naší krajiny a když se budete soustředit, tak možná uvidíte obláčky dýmu a páry vznášet se nad stromy. Foto – Radek Bartoš
Jak se jí říká, „Mladějovka“, tak tahle Mladějovka je takou projížďkou minulostí naší planety. Začíná na vcelku rovinném prostranství mezi poli, které jsou po zorání tak krásně červená, jako byste najednou stáli na Marsu. To právě permské podloží dalo polím kolem Mladějova tuhle barvu. Ale protože doly na kaolín, žáruvzdornou hlínu, uhlí a lomy na pískovec a opuku jsou vysoko nad Mladějovem, musí se parní mašinka vyšplhat dlouhým obloukem s převýšením 32 promile. A to je zážitek. Když stihnete první ranní vlak v létě, uslyšíte boj parního stroje, který silnými výdechy a vzdechy pomalu dává soupravu do pohybu a čas od času proklouzne na ranní rose. Pak už se rozeběhne a s pravidelným štěkáním se sápe do vrchů. Tam pak v romantické odbočce Veksl si musí odpočinout, aby po třech kilometrech doplnil olej v mazničkách. Už tato zastávka láká k opékání špekáčků a snění o starých časech. K tomu všemu Vám poskytne útočiště altán. Ale to není vše, ačkoliv se tu traduje mnoho historek o pokladech prchajících německých okupantů, ukrytých hluboko v dolech na pískovec, z nějž byl vyroben obelisk Sloupu Nejsvětější Trojice v Olomouci, můžete nalézt jiné poklady v podobě 145,5 milionů let zkamenělých ježovek a lastur. K těmto místům Vás dovedou Hřebečské důlní stezky, které jsou s úzkorozchodkou propojeny. Po malém odpočinku se vlak lehce ale jistě rozjede k pokračování ve své cestě k zapomenutým dolům. Krásné, krásné jsou výhledy z otevřených vagónků. Vlak nepřekoná rychlost dvaceti kilometrů za hodinu a spíš se loudá, takže můžete sledovat páru padající přes větvoví stromů, přes kterou se jemně rozlévají paprsky slunce. Když pak souprava zpomaluje před přejezdem Nová Ves-Dětřichov, mohli byste jen natáhnout ruku a trhat maliny nebo kozáky slunící se pod břízami podél trati. Mašinka nabídne nasednout cyklistům u tohoto málo známého přejezdu. Kolikrát jsem zažil, že se po průjezdu vlaku řidiči automobilů nevěřícně zastavovali, stáli v zakázaném prostoru před přejezdem a vybíhali z aut, aby si vyfotili to nepochopitelnou věc, jezdící na ještě nepochopitelnějších maličkých kolejničkách. Za přejezdem už se vlak nese nad krásnou roklí, v jejímž zářezu se klikatí potůček, který, jak se tu říká, nikdy nevyschne, protože vytéká z puklin krásné bílo žluté opukové skály, která rozlévá vodu do kraje. Vlak se musí ještě dosyta nasytit sluncem na mýtinách před stanicí Nová Ves, to proto, abyste ve stínu kamenného portálu staré štoly Hugo Karel mohli okusit alespoň kousek chladného vzduchu zavalených dolů. I zde můžete jen tak zůstat a v přístřeší štoly prožít prudkou bouřku, střídající opar s vůní lesa, nebo do noci opékat a sedět u ohniště s přáteli. Nedaleko za výhybkou se Vaše oči ponoří do rezavé řeky, která vytéká ze staré štoly a utváří zvláštní oranžově červený vodopád, který je jen tady, pod tratí Mladějovky. Můžete si vybrat vlak, který se vrací zpátky do Mladějova, nebo se vydat na další kilometry mezi ostružinami a tichými lesy na Jozefce, kde na Vás z poza stromu možná vykoukne permoník Hugo, strážce zdejších hor a jejich pokladů. Druhá část trati na Hřebeč je jiná, jiný les, jiné výhledy na krásnou krajinu, která něžně leží pod questem Hřebče a přikrývá se stínem odpoledního času, který tak pomalu plyne, že si i za jízdy všimnete veverky v korunách, srnky pod tratí nebo nenápadných hald, zarostlých tak, že není znát, že se tu někdy dolovalo. Krásnou krajinu utváří tato Boskovická brázda, která byla bohatá na uhlí, hlínu i rudu železa. To ona dala vzniknout Blanenským a Adamovským železárnám, které svou uměleckou litinou zdobí ne jedno skvostné město v Evropě. A sotva tohle všechno zvážíte, už Vás pískot parní píšťaly upozorní na další přejezd, který je pomyslnou bránou do areálu bývalého dolu Hřebeč, který trůní na šedokrásné haldě, která by mohla působit snad smutně, jako krajina měsíce, ale také jako čistý a tichý prostor pro meditaci. No jen zkuste, zkuste se z její koruny rozhlédnout na Moravskou Třebovou, renesanční perlu ležící na úpatí těchto malých hornických hor a pak, pokud máte kolo, si vlak zpátky do Mladějova nechte klidně ujet a vydejte se do Koclířova a z něj přes lesy až k našim nejkrásnějším rozhlednám, jako je například ta na Strážném vrchu. Když pojmete vaši horskou jízdu jako cyklistický zážitek, možná, možná… dojedete vlak, který teprve bude klesat k Mladějovu, a když jej nebudete moci najít… sledujte jen les a určitě zahlédnete beránky dýmu a páry, jak se kutálí po korunách stromů.
Takto kdysi vozila lokomotiva Krauss Linz vyrobená v roce 1929 vozíky na Hřebeč, kde je horníci plnili žáruvzdornou hlínou, zvanou lupek, ze kterého se pálí šamot pro vyzdívky vysokých pecí nebo i kamen, které máte na chalupě… foto Radek Bednář
Muzeum v Mladějově se pyšní nejen dvěma lokomotivami Krauss Linz z roku 1920 a 1929, které neuvidíte „nikde“ na světě, protože je vyrobili jen pro tule železnici na zakázku, ale také v muzeu uvidíte historické traktory, autobusy nebo lanový bagr Škoda D-500 z roku 1955. A víte, co je výhoda? Ty dvě stříbrné linky tady nekončí, ale za bránou bývalých šamotových závodů, se nacházejí další. Ze stanice Mladějov na Moravě se můžete vydat do Moravské Třebové, Jevíčka, Chornic, České Třebové a odtud domů, nebo můžete pokračovat na koupaliště do Lanškrouna.
Haldy – nové hory, které vytvořili horníci dolu Hřebeč, se mění jako písečné duny. Nikdy nejsou stejné, modeluje je déšť a vítr. Tady se zastavíte k zamyšlení nad tím, kam zmizelo slavné „Zdař Bůh“ a nad vaší další cestou úzkorozchodkou. foto Radek Bartoš
Takže vidíte, že dvě stříbrné linky spojují právě tolik, kolik budete chtít. Uhlí, hlínu, textil, léto, kamarády, děti a úžasné lidi, kteří věnovali těmto památkám svůj život a vášeň. I mě úzkorozchodka v Mladějově uchvátila, stal jsem se topičem, milovníkem uhlí a technických památek. A protože se to vše spojovalo v oboru všech oborů, stal jsem se i horníkem.
A proto vše jsem se pak vydal studovat obor Geovědní a montánní turismus na slavnou Vysokou školu báňskou v Ostravě, abych se i já stal součástí všeho toho krásného, co obdivujeme a co nám připomíná staré časy, kdy byl sice průmysl velmi progresivní, ale bylo na všechno tak nějak více času. Zastavte se a rozjeďte se… úzkorozchodkou za průmyslovou revolucí.
Autor: Karol Šmehil
Odkazy: